Poslední cestou Jiřího Potůčka

 Dne 30. června 1942 v 16.30 hodin přijelo do Končin u Červeného Kostelce gestapo s českými četníky, aby zajalo posledního člena výsadku Silver A, radiotelegrafistu Jiřího Potůčka. Ten se prostřílel obklíčením a vydal se na cestu do Pardubic. Přesně 70 let poté jsme se po jeho stopách vydali my.

O tom, v jak složité situaci se poslední žijící člen skupiny Silver A nacházel, svědčí jeho předposlední depeše vysílaná z bohdašínské školy v noci z 25. na 26. června 1942: "Lidé nám pomáhající zatčeni. Fred nezvěstný. Lidé nedůvěřiví. Nemožno navázat styky. Zůstal jsem sám. Udejte nástupce."

Potůček ale sám nezůstal. Našli se stateční lidé, kteří mu pomohli. Staří a mladí Burdychovi ho ukryli ve svém statku v Končinách v tajné skrýši na obilí z první světové války. Tam si pro něj na základě udání MUDr. Dvořáčka gestapo přišlo. A tam jsme 30. června v 16.30 hodin, tedy přesně 70 let poté, začali svůj pochod i my.

 Kdo a proč

Vydali jsme se na cestu tři. Osmatřicetiletý Radek je znalec historie československé armády včetně protinacistického odboje, šestašedesátiletý Dušan je vášnivý příznivec pohybu, který si neodpustí tak dva, tři výstupy na Sněžku měsíčně a mimo to polyká denně alespoň 40 km na kole, a já (63), pardubický rodák, hrdý na své spoluobčany, kteří skupině Silver A pomáhali, i na ty, kteří s parašutisty přímo nespolupracovali, ale dokázali jejich činnost na Pardubicku udržet v tajnosti neuvěřitelných šest měsíců, ačkoliv o ní věděli.

Jak to bylo

Jiří Potůček ze své skrýše o velikosti 2 x 1 metr, kde měl pouze dvě pistole a peřinu, unikl vikýřem v severním štítu. Bosý, v krátkých kalhotách a v tričku vyběhl západním směrem pronásledován gestapáky ozbrojenými naštěstí jenom pistolemi. Udržoval si menší náskok a kryt stromořadím a vzrostlým obilím po chvíli zahnul k jihu do lesíka. Na jeho okraji hlídal český četník umírajícího Antonína Burdycha mladšího, zasaženého několika střelami při nepodařeném útěku. Četník Mařan, ač ozbrojen karabinou, nechal Potůčka proběhnout, a ten zmizel v lese.

Naše cesta

My jsme se pustili k lesu po cestě, kterou se marně snažil prchnout mladý Burdych. Původní stromořadí totiž podlehlo poválečnému scelování lánů a my jsme byli rozhodnuti brodit se obilím jenom v nejnutnějších případech. Obrovské lány byly naší největší překážkou. Za války existovalo množství polních cest a mezí lemovaných křovisky, dnes jsou meze rozorány a všechno je jinak.

 V lesíku jsme se pro jistotu nastříkali repelentem proti klíšťatům a postupovali jsme krajem lesa a okrajem pole směrem k Zábrodí. Tady jsme se poprvé nevyhnuli brodění pšenicí. S těžkým srdcem, ale jeden ve stopách druhého, takže při ohlédnutí zpět vůbec nebyla vidět žádná stezka.

 V Zábrodí jsme došli k hostinci Na Špici, kde nám paní ze sousedního domu vysvětlila cestu k bývalé škole. Polními cestami a za zvuku cikánských melodií, linoucích se ze stavení vzadu pod lesem, jsme došli až k místu, kde jsme se podruhé rozhodli brodit obilím. Naštěstí jenom asi 100 metrů a bohudík naposledy.

 Přebrodili jsme se k silničce, po níž jsme došli ke stavení, kde dnes sídlí nějaká firma, ale které vypadalo, že v něm škola mohla být. Pamětnice ze sousedství nám to nakonec potvrdila.

Proč škola

Škola byla první Potůčkovou zastávkou na jeho útěku. Požádal učitele Karla Nypla o boty a nějaký kabát. Učitel ho odmítl, Potůček tedy běžel dál bos. Po jeho odchodu navíc učitel sedl na kolo a jel ho do Červeného Kostelce udat. Tím gestapo získalo informaci o směru Potůčkova útěku.

Usedlost rodiny Stolínů

Od školy jsme po silnici zamířili JV směrem na křižovatku a na ní jsme odbočili na hráz rybníku Špinka. Malebným údolím stejnojmenného potoka jsme došli až k železničnímu viaduktu. Tahle cesta je natolik logickou spojnicí Zábrodí a Řešetovy Lhoty, že po ní Potůček téměř jistě musel jít také. My v pohorkách, on bos.

Kousek za viaduktem jsme sestoupili po louce k potoku, přeskákali po kamenech a krátkou stráňkou jsme vylezli na silnici. Vystoupali jsme do místní části Pastviště k domku Stolínových, u kterých Potůček nalezl pochopení a po zhruba 7 kilometrech útěku získal obutí. Jaroslav Stolín byl pohříchu menší postavy, tak museli u tenisek uříznout špičky, aby se do nich Potůček vůbec dostal. V tomto obutí pak absolvoval celou cestu až do Pardubic.

 Zazvonili jsme u dveří a po chvíli se v nich objevila sympatická mladá paní. Vysvětlujeme jí, že v tom domě kdysi bydleli Stolínovi, kteří přesně na hodinu před 70 lety poskytli pomoc parašutistovi, a paní nás překvapuje svou odpovědí:

"Ale já jsem také Stolínová!"

"Tak to jste asi vnučka," ptám se. A přichází další překvapení.

"Ne, já jsem jejich snacha."

Paní Milena Stolínová si vzala za muže syna Ludmily a Jaroslava Stolínových, který se narodil v roce 1944. Ale podle mladistvého vzhledu bych hádal, že je svojí vlastní dcerou.

Chvíli si povídáme, vzpomínáme, jak matka Ludmily Stolínové drhla krvavé stopy, které za sebou parašutista zanechával, a zasypávala je pepřem a majoránkou, aby při případné razii stopu neobjevili psi. Také se bavíme o pistoli Colt Pocket 1903 ráže 7,65 mm, kterou Potůček tchánovi Mileny Stolínové věnoval. Jaroslav Stolín ji zabalil a zakopal kdesi do země, kde leží dodnes.

 Setkání s šarmantní Milenou Stolínovou je nejpříjemnějším zážitkem z celé naší pouti.

Studnice

Od Stolínů zamířil Potůček přes kopec lesem do Studnice. Bylo už po 19. hodině. Přesně po sedmdesáti letech kráčíme do Studnice také my. Ale po silnici, abychom se opět nemuseli brodit lánem obilí. Kolem malebného rybníčka, pak vzhůru po pěšině přicházíme k domu, kde se Potůček naposledy toho dne zastavil. Faltovi mu dali najíst a on se vydává na další cestu.

My také. Zastihli jsme sice v domku jeho majitele, ale ten nepatří k potomkům Faltových, alespoň ne k přímým. Navíc nevypadal, že by se s námi chtěl bavit.

Po trati dál

Ve Studnici Potůčkova stopa mizí a objevuje se až druhý den večer ve Stéblové u Pardubic. Až v roce 2008 se objevilo svědectví, že se 1. července ráno parašutista objevil na statku Uhlířových v Dolsku u Nahořan. Kudy šel, je otázkou, navíc dnes je přímá cesta ze Studnice do Dolska zaplavena vodní nádrží Rozkoš. Podle určitých indicií však Jiří Potůček strávil noc v nejbližším okolí Dolska.

 My se radíme, kudy půjdeme dál, a po krátké debatě se rozhodujeme překonat asi kilometr po železniční trati. Vždycky mě zlobilo, že pražce jsou příliš blízko u sebe, a zlobí mě to i teď. Musím drobit krůčky a připadám si jako člověk, který se bojí prodloužit krok, protože má průjem. Jdeme po náspu, dole pod námi se griluje, lidé popíjejí, řve muzika... Po chvíli mizíme v lese. Hlídáme situaci vpředu i vzadu, ale protože před chvílí projel rychlík a na semaforu svítí červená, cítíme se bezpečně.

 Za pochod drobnými krůčky jsme odměněni nádhernými závorami na kliku, které tady stojí určitě už z dob Rakousko – Uherska. Pořizujeme fotečku a vydáváme se vstříc nejstrastiplnějšímu úseku prvního dne.

Rozkoš? Žádná rozkoš!

V obci Šeřeč se pouštíme podél břehu Rozkoše. Přes přítok západně od Šonova nevede mostek, tak se kopřivami a hustým podrostem prodíráme proti jeho proudu, až se nám podaří potok přejít po kamenném retenčním stupni. Dál se prodíráme po břehu v domnění, že další přítok překonáme po cestě, která je značena na mapě. Po polní cestě se blíží automobil s rozsvícenými světly, a nám svitla naděje, že se doptáme, jestli tam cesta opravdu je. Nějaký myslivec jede na posed, říkáme si, ten to tady bude znát! Nebyl to myslivec, ale nějací Poláci, kteří se na cestu ptají nás. Mluví zvláštní nesrozumitelnou polštinou, tak se jim snažíme anglicky vysvětlit, že tam, kam jedou, žádný kemp není. Pak je zaujal obrázek na našich tričkách a ptají se, o co jde. Na to už nám síly nestačí. Říkáme jim aspoň, že ten muž na obrázku je parašutista a že jdeme po jeho stopách. Nejspíš si ti nebožáci mysleli, že hledáme výsadkáře, který dopadl tam, kam neměl. Oči jim trochu povylezly z důlků a přes naše varování se rozjeli vpřed, přímo k bažinám. Naštěstí nezapadli, děsila nás představa, že do tmy pomáháme vytlačit jejich auto z bažin. Měli jsme svých starostí dost.

 Cestu jsme nenašli a místo kilometrové procházky do Doubravice obcházíme jakýsi bažinatý potok lemovaný stromořadím. Zvedá se vítr, tma houstne a světla Nového Města nad Metují se přibližují, místo aby se vzdalovala. Ženeme se okrajem kukuřičného pole hnáni obavou z bouřky a nakonec vycházíme na polní cestu. Tolik chroustů jsem neviděl snad posledních čtyřicet let. Krouží nám kolem hlavy, narážejí do obličeje i do zátylku... Nechápu, co na tom vidí za štěstí.

 Tma už je úplná, takže když kráčíme po silnici do Nahořan, nasazujeme si raději čelovky, abychom nebyli přehlédnuti, poraženi a přejeti. Ploužíme se přes Nahořany a máme hroznou chuť na pivo. Jenže je už po desáté hodině noční a po cestě žádná hospoda není. Na náměstíčku se od jedné z budov nese smích, hudba. Zamíříme tam, ale je to soukromá párty na zahradě. Ačkoliv se typický hospodský ruch ozývá i z jiných míst, chybějí nám síly k tomu, abychom odbočovali z cesty a riskovali další blamáž. Máme v nohách 27 kilometrů s bágly na zádech, a je to sakra znát.

 Docházíme k přístřešku na garáž, kde nám jeden známý dovolil přespat. Obáváme se noční bouřky, a tak dáváme přednost střeše před hvězdnou oblohou. Konečně, přístřešek má jenom dvě stěny, tak i té oblohy si užijeme. Vděčně na sebe pouštíme z hadice studenou vodu, abychom si odsolili pokožku, likvidujeme jednu vepřovou konzervu a půl bochníku chleba a zalézáme do spacáků. Ačkoliv jsou to spacáky letní, lehké, je v nich příšerné teplo. Když ale vystrčíme nohu se snahou se trochu ochladit, stáváme se předmětem náletu komárů... Já s Dušanem, starší ročníky, předstíráme spánek a posloucháme Radkovo slastné oddechování. Nepříliš záviděníhodný způsob trávení noci! Alespoň že nepřišla bouřka.