Poslední cestou Jiřího Potůčka, den druhý

Ráno po sedmé balíme věci, plníme láhve vodou a vydáváme se na další pouť. Prohodíme pár slov s mužem nesoucím kosu a pak pochodujeme silničkou lemovanou břízami do Dolska.

Přesně před sedmdesáti lety se tady objevil i Jiří Potůček. Ráno se zastavil v usedlosti rodiny Uhlířových, kde dostal chléb s máslem a nějaké jídlo na cestu.

Tehdy devatenáctiletý syn Uhlířových podal v roce 2008 svědectví o tom, že Potůček přišel s hráběmi v ruce a oblečen v nějakém plášti. Usedl na pumpu a snědl chléb. Pak se zeptal, jestli most není hlídán, a když byl ujištěn, že ne, vydal se přes něj humny do Slavětína.

Snažíme se odhadnout, které stavení Uhlířovým patřilo. Neznáme číslo popisné, víme jen, že to bylo asi padesát metrů od mostku přes řeku Metuji. Jedno stavení s pumpou se nám líbí, ale ta pumpa je před domem, zdaleka viditelná... Naštěstí přichází mladý pár, tak se ptáme, kde Uhlířovi bydleli. Slečna nebo mladá paní nám ukazuje stavení o kus dál a zvoní na sousedku, aby se ujistila, že má pravdu.

Sousedka potvrzuje, že tam Uhlířovi bydleli, ale informací o návštěvě parašutisty je překvapena:
"A že se mi Jitka nikdy ani nezmínila!

Ze studny ve dvoře Uhlířovic stavení je přes zaparkované auto vidět pouze část, ale nepochybujeme o tom, že je to právě ta studna, na které Jiří Potůček před 70 lety seděl.

Další cesta je neznámá

V Dolsku byl Potůček po osmé hodině ranní. Další konkrétní stopa se objevuje až ve Stéblové, kde se snažil v 19.30 hodin ukrýt před bouřkou v hospodě. Kudy se do Stéblové dostal, je otázkou. Historikové uvádějí, že ze Slavětína šel přes Malé Meziříčí, Jílovice a Librantice a do hlubokých hradeckých lesů vstoupil v Bělči. Vyšel údajně u Bukoviny, přešel Labe a pokračoval do Stéblové. A tady vyvstává otázka.

Kudy přes Labe?

Při přípravě cesty jsme tuto otázku řešili dost intenzivně. Labe je možné přejít po mostě u Vysoké nad Labem nebo v Němčicích. Z Němčic by ale orientačně zdatný voják rozhodně nepokračoval oklikou západním směrem do Stéblové, aby se vzápětí obrátil k jihu na Srch, to by nedávalo smysl. Kdyby překročil Labe po mostě u Vysoké nad Labem, mohl by se podél trati dostat do Stéblové přímou cestou, a navíc lesem.

 Při studiu historických map jsem u Bukoviny nalezl lokalitu zvanou U přívozu. Požádal jsem proto bukovinského starostu o informaci, jestli byl přívoz za války ještě funkční. Starosta odpověděl, že přívoz fungoval ještě i nějaký čas po válce, prý ale sloužil pouze hospodářům, kteří měli za Labem pozemky, pro osobní přepravu používán nebyl. Pokud by tedy Potůček přívoz využil, pak jedině tak, že by se svezl s nějakým vozem jedoucím pro seno, nebo by se tajně převezl sám.

 Starosta ještě dodal, že jako kluk se za nízkého stavu vody přes Labe často brodíval, v některých místech prý bývalo vody tak po kolena. Tuhle možnost lze ale téměř s určitostí vyvrátit. Metuje v Dolsku je spíš potok, a přesto dal Potůček přednost mostu. Navíc měl v jedné ruce "konspirační"  hrábě, ve druhé ruce náhradní hrabiště a v kapse pistoli. S takovým nákladem se dá brodit jen stěží. Potůček navíc neměl čas na to, aby si někde ve skrytu usušil šaty. Musel pokračovat dál...

 Takže ve hře zůstávají s největší pravděpodobností dvě varianty: Přívoz, nebo most u Vysoké nad Labem.

Místo bouře úpal

Ale vraťme se Dolska k naší cestě. Do Slavětína se vydáváme polní cestou, což je příjemné. Na severu se sbírají tmavé mraky, vypadá to na bouřku.

 Pokračujeme do Rohenic otevřenou krajinou po silnici a poslední, co bychom si přáli, je obloha sršící blesky. Před Rohenicemi začínají padat první kapky. Rozhodujeme se tedy pro krátký odpočinek a v autobusové čekárně si vaříme kávu. Od Orlických hor je slyšet hřmění.

 Když po půl hodině házíme na záda ruksaky a vycházíme opět na silnici, čeká nás překvapení: Obloha jako vymydlená, po mracích ani stopy! Kráčíme krátkým prudkým stoupáním směr Malé Meziříčí.

Zdola rozpálený asfalt, shora žhnoucí slunce, trička přilepená potem k tělu. Jdeme, v jedné ruce láhev s vodou, ze které si za pochodu notně přihýbáme. Chvílemi si ji lijeme na hlavu, ale pijeme po litrech. Vždycky se najde někdo ochotný, kdo nám vodu doplní.

 Tenhle úsek cesty je nejvíc poznamenaný scelováním pozemků. Rozlehlé nepřekročitelné lány obilí a kukuřice nás nutí pochodovat po silnici. Slunce nám vypaluje mozek z hlavy, nohy těžknou, chodidla pálí, nikde ani kousek stínu. Litry vypité vody okamžitě vyrážejí ze zad v podobě potu, do močového měchýře se nedostane prakticky žádná. Alespoň nemusíme dělat žádné "čúrací" zastávky.

Rozhodnutí

U Skršic přichází rozhodnutí. Místo abychom se brodili 600 metrů lánem obilí do Výravy a pokračovali na Librantice a Nepasice, rozhodujeme se pokračovat přes Tošov, Jílovice a Jeníkovice do Třebechovic na nádraží a tam cestu ukončit. Do Třebechovic přicházíme po dlážděné silnici a já osobně toho mám opravdu dost.

 Silou vůle docházím na náměstí. Tady se převlékáme do suchého trika a ukrýváme se v blahodárném stínu nostalgické hospody U Ludvíčka. Tři piva jenom zasyčí a 30 deka tlačenky s cibulí zmizí z talířů dřív, než bys řekl švec. Pak odcházíme k nádraží a kupujeme si jízdenky domů.

Poznatky

Historikové se domnívají, že Jiří Potůček šel celou cestu pěšky. Hovoří o vzdálenosti 65 km, ale podle našich zkušeností by musel absolvovat alespoň o 10 km víc. Ano, bylo mu pouhých 22 let, byl trénovaný, hnal ho adrenalin z blízkosti smrti, ale nohy měl zničené ze sedmikilometrového běhu bosky, ztratil spoustu krve, obut byl do malých tenisek s uříznutou špičkou, utíkal prakticky bez jídla a bez vody...

 Za situace, kdy se přehřátí a s mírným úpalem blížíme rozpálenou silnicí k Třebechovicím, nám to připadá naprosto neuvěřitelné, a to nám do cíle Potůčkova pochodu toho dne zbývá ještě nějakých dalších 30 km. Sílí v nás přesvědčení, že někdo musel Jiřího Potůčka hodný kus cesty svézt třeba na fůře sena nebo na korbě náklaďáku. Uvažovali jsme i o tom, že si někde mohl opatřit kolo, ale hned to zase zavrhujeme, protože s hráběmi a náhradním hrabištěm se na kole nejezdí moc dobře. A kdyby měl kolo, proč by na něm nejel až do Pardubic? Za dané situace jsem si téměř jistý, že Potůčka mohl naložit nějaký nákladní automobil a před Hradcem Králové, řekněme někde u Slatiny, ho vyložit. Potůček pak mohl město obejít lesem kolem Biřičky a ten ho v prostoru mezi Roudničkou a Vysokou nad Labem mohl přivést prakticky až k mostu přes Labe. U Pohřebačky se mohl chytit trati a podél ní postupovat přes Čeperku lesem až do Stéblové. Ale jsou to samozřejmě jenom spekulace, pravdu se už asi nikdo nikdy nedozví. Na rozdíl od prvního dne chybí více svědectví o parašutistově přesunu.

Konec Potůčkova putování

V 19.30 hodin se tedy radista "Jirka" objevuje v hostinci ve Stéblové, kde se chce ukrýt před bouřkou. Poté se ptá skupinky žen na stanici, jak se dostane do Mnětic u Pardubic, kde bydlí jeho přítel Jiří Chrbolka. Jedna z žen ho informovala, že Chrbolka je zatčen. Mezitím přichází hostinský Machač, který je zároveň starostou obce a žádá po Potůčkovi doklady. Ten se beze slova obrací a i s hráběmi odchází směrem k Srchu. Machač o jeho pohybu informuje četníky v Doubravicích.

 Vyčerpaný, hladový a zoufalý Potůček přečká noc na okraji Pardubic a ráno kolem 10. hodiny ve zbědovaném stavu zvoní na svého spolupracovníka Josefa Nováčka v Rosicích. Jenže i Nováček je již zatčen a dveře otvírá domácí Fitzbauer. Je to loajální Němec. Nešťastného parašutistu odmítá a vzápětí burcuje četníky i gestapo.

 Potůček činí ještě jeden pokus. Vrací se do Trnové do domku paní Hájkové, s níž se z dřívějška zná. Hájková se parašutistu bojí pustit dovnitř, ale vyzve ho, ať na ní počká v dubince, kde se již dříve sešli, že mu tam přinese jídlo. Potůček dojde polní cestou k dubince, kde si nedaleko cesty odloží hrábě a plášť a vysílením usíná. Spícího muže v 11.25 hodin najde četnická hlídka. Štábní strážmistr Karel Půlpán se k němu přiblíží s odjištěnou pistolí a výkřikem Ruce vzhůru spícího muže probudí. Potůček se ztěžka otáčí a snaží se zorientovat. Instinktivně sáhne po pistoli, kterou má pod kabátem. V tu chvíli Půlpán mačká spoušť a prostřeluje Jiřímu Potůčkovi hlavu. Tím končí cesta posledního člena paraskupiny Silver A. Cesta, která by se v dějinách jiných zemí stala legendou, ale o které dnes ví jenom nevelký okruh lidí.

Symbolická úprava

Němí svědkové Potůčkova skonu vyrostli do úctyhodných rozměrů a z dubinky se stala dubina. Město nechalo okolí pozapomenutého pomníčku upravit do podoby přírodního dětského hřiště, kde se střídají houpačky a lavičky s kamennými menhiry věnovanými jednotlivým parašutistům z výsadků Silver A, Silver B, Anthropoid, a i dalších. Je to skutečně symbolická připomínka těch, kteří zemřeli, aby si ti další mohli v klidu hrát.

Na shledanou za rok

Když jsme my tři k pochodu nastupovali, šli jsme do toho s vědomím, že se nám nemusí podařit dojít až do cíle. Ačkoliv se může zdát, že ujít za první odpoledne 28 km, během druhého dne 45 km a během třetího dopoledne dejme tomu 10 km, není až tak nemožné, je to spíš úkol hodný trénovaného sportovce.  My máme v nohách 28 km z prvního odpoledne a 23 km z druhého dne dopoledne. Navzdory všem útrapám se nám cesta tak líbila, že její zbývající přibližně třicetikilometrovou část absolvujeme příští rok ve stejné sestavě znovu. Tedy dá-li Bůh a umožní-li to náš zdravotní stav.

 A ještě na úplný závěr chci vzdát hold všem lidem, kteří neváhali podat Jiřímu Potůčkovi při jeho útěku pomocnou ruku navzdory tomu, že denně slýchali z rádií a četli v novinách jména lidí popravených za pomoc parašutistům, a navzdory tomu, že věděli o hrůzných aktech v Lidicích a Ležákách. Dík patří zejména Burdychovým, Stolínovým, Faltovým, Uhlířovým, paní Hájkové i všem dalším, doposud neznámým. Ti všichni vyvracejí sebemrskačský mýtus o tom, že Češi jsou národem udavačů a kolaborantů. I když za to někteří zaplatili vlastním životem.