Komuna, kibuc, komunismus

S návratem komunistů k moci, zatím na krajské úrovni, se objevily názory, že komunismus ve své původní podobě komun není až tak špatnou myšlenkou. A že socialismus vlastně zkrachoval jenom proto, že byl špatně uskutečňován. Jak to tedy je?

Komuna

Nejprve je třeba říct, že posuzovat komunismus podle komun dost dobře nelze. Ano, měly zajímavý program inspirovaný socialisty a možná už i komunisty: zavedení volených a sesaditelných úředníků, sociální opatření ve prospěch pracujících, bezplatné vyučování, řešení bytové problematiky, rovnoprávnost žen, dokonce spoluúčast dělníků při vedení podniků. Ale komuny trvaly pouze dva měsíce a prakticky skončily na úrovni budování Národní gardy jako univerzální ozbrojené složky – policie i armády zároveň. Posuzovat tedy praktické možnosti realizace komunistických myšlenek podle francouzských komun je podle mého názoru zhola nemožné.

Kibuc

Modernějším pokusem o nastolení komunismu jsou izraelské kibucy. První kolektivně organizovaná vesnice byla založena v osmanské Palestině v roce 1909, první skutečný kibuc, tedy větší zemědělsko-průmyslové společenství, vznikl v roce 1921. V původních kibucech skutečně šlo o komunistické zřízení. Veškerý majetek byl společný a kibuc zajišťoval kibucníkům stravu, ošacení a bydlení. V ortodoxních kibucech byly děti vychovávány kolektivně a rodiče je navštěvovali jenom na pár hodin po práci. Pracovní povinnost platila pro všechny a místo mzdy dostávali pracující pouze nevelké kapesné. Když někdo potřeboval pořídit něco nadstandardního, rozhodovala o jeho požadavku rada kibucu hlasováním.

 Kibucy se postupně dostávaly do ekonomických problémů, a to nejen kvůli neefektivnosti kolektivního hospodaření. Docházelo v nich totiž k zajímavým paradoxům. Jsou popsány případy, kdy byly vyhazovány méně hodnotné porce jídla, aby se někdo necítil ošizen. Například z kuřat se konzumovala jenom prsíčka a stehýnka, křidýlka a biskup se vyřazovaly. V 80. letech řešily velké ekonomické problémy kibuců nejprve banky, které jim odpustily část dluhů a stanovily splátkové kalendáře. V roce 1996 pak stát na kibucy převedl pozemky, na nichž hospodařily, aby jejich prodejem mohly umořovat dluhy. Nakonec docházelo k privatizaci kibuců, takže dnes již povětšinou nejde o komunistické hospodaření, ale spíš o hospodaření družstevní. Kibucníci dostávají za práci mzdu a jsou vlastníky domů i osobního majetku.

 Dnes je v Izraeli kolem 260 kibuců, žije v nich asi 140 tisíc obyvatel a jsou ve značné míře útočištěm pro mladé lidi, kteří v nich pracují za bydlení, stravu a kapesné a ve volných chvílích poznávají Izrael.

 Kibucy vznikaly v mimořádných podmínkách židovského osídlování Palestiny a jejich obyvatelé sloužili zároveň jako jejich dobrovolní ochránci. Vnější ohrožení bylo velkou výhodou pro jejich soudržnost. Když pominulo, začaly se objevovat názorové rozdíly na vedení a hospodaření kibuců. Názorové menšiny většinou kibuc opouštěly a přecházely na většinový způsob života mimo kibuc.

Komunismus

Marxovo pojetí komunismu podle mého názoru vychází z chybných premis. Nemohu například akceptovat tvrzení o antagonismu společenských tříd. Z logiky věci vyplývá, že jak majitelé výrobních prostředků, tak proletáři mají stejný zájem. Totiž aby podnik prosperoval, majitel měl větší zisky a zaměstnanci potažmo vyšší mzdy. Majitel má také zájem, aby jeho kvalitní pracovníci byli zdraví a spokojení, aby neměli touhu nechat se vykořisťovat někým jiným. 

 Pokud v praxi tento symbiotický vztah nefunguje, není chyba v systému, ale v jeho praktickém uplatňování, tedy v lidech. Jestliže kapitalista upřednostňuje zisky před spokojeností zaměstnanců, nutí je tím ke kolektivizaci a uplatňování jejich síly například pomocí stávek. Jestliže zaměstnanci upřednostňují výši mezd bez ohledu na kvalitu své práce a ekonomické výsledky podniku, stává se ze symbiotického vztahu vztah parazitický, který je schopen přivodit zánik živitele. Je pro mě nepochopitelné, že Marx tvoří teorii komunismu s představou jakýchsi ideálních občanů bez chyb, bez nemocí a bez emocí.

 Myšlenka komunismu jako státního zřízení má i další vady. Protože lidé nejsou nemyslící stroje, musí nutně docházet k názorovým rozdílům. Jelikož však početně narůstající skupina lidí s nekomunistickými názory nemá možnost komunistický stát opustit (jako např. kibuc), musí být potlačena – buď segregací (v pracovních táborech, ústavech pro choromyslné, věznicích), nebo fyzickou likvidací. Komunistický režim je proto ze své povahy nutně režimem totalitním. Se všemi důsledky známými ze světové i naší historie (izolace od režimů demokratických železnou oponou, potlačení svobody slova, omezení práva shromažďovacího, atomizace společnosti, špiclování, udavačství, likvidace elit, lámání charakterů atd.).

Závěr

Komunistická myšlenka je myšlenka sice líbivá, ale ryze utopistická. Kdybychom nebyli lidé chybující, ale dokonalí, nepotřebovali bychom komunismus, protože by fungoval vztah symbiotického kapitalismu. A touha po komunismu, kdy všechno patří všem (a tedy nikomu) a všichni dostávají vše podle svých představ, je rovna touze po tom, aby bylo stále jaro, nebo aby člověku létali pečení holubi rovnou do huby.

 Jestliže má něco do budoucna šanci, pak to není bezalternativní socialismus nebo komunismus, ale nabídka různých možností – komunistické hospodaření a' la kibuc, družstevní hospodaření, soukromé podnikání atd. – a volná cesta mezi nimi, stejně jako co největší prostupnost hranice mezi podnikatelem a zaměstnancem, aby měl každý možnost stát se z proletáře kapitalistou a naopak.

 Nejdou mi do hlavy dvě věci:

Zaprvé – proč Marx založil své učení na představě, že dělníci a jejich zaměstnavatelé mají protikladný zájem.

Zadruhé – proč se u nás jedna politická strana stále hlásí k jeho odkazu. Nejspíš proto, že, jak napsal Milan Kundera, komunismus je opium lidstva. A nepoučitelní lidé jsou schopni tomuto opiu zas a znovu podlehnout. Když pak přijde vystřízlivění, bývá v tomto případě už pozdě.