Stát, nebo kartel mafiánských klanů?

Stále častěji si kladu otázku, v jakém společenském uspořádání vlastně žiju. Je to stát, není to stát? A pokud ne, co to tedy je? Abych se v tom trochu zorientoval, podstoupil jsem výlet do lexikonů.

Co je to stát

V Encyklopedii Diderot je uvedena tato definice státu:

Stát je politické uspořádání společnosti, které má monopol na legitimní a legální užití fyzické moci, ustavování zákonů a prosazování práva.

Specifickými znaky státu jsou:

a)     organizace podle území – státní moc je nezávislá, omezená pouze rozsahem tohoto území

b)     uplatnění státní moci pomocí státního aparátu, který disponuje možností donucení

c)     svrchovanost.

Legalita neboli zákonnost je:

a)     stav, který je v souladu s právem, shoda jednání se zákony

b)     princip zavazující státní zastupitelství zahájit šetření při podezření ze spáchání trestného činu.

Legalita je základem pojmu právní stát, v němž jsou státní správa i vládce postaveni pod zákon. Je opakem ilegality.

Legitimita pak znamená oprávněnost. Je to to, co odpovídá zákonu, co z něho vyplývá.

Ústavní teorie rozeznává podle Encyklopedie Diderot dva způsoby legitimity:

a)     dynastickou, odvozenou od autority monarchy

b)     demokratickou, zakládající se na moci lidu.

Praktická realizace demokratické legitimity je závislá na tom, do jaké míry považují politický systém za legitimní jeho občané.

Jak jsme na tom?

Naše republika samozřejmě naplňuje vnější znaky státu, tedy území, občanstvo, státní moc a dnes už i tu svrchovanost. Horší je to s legalitou. Nedá se totiž zatím tvrdit, že státní správa a vládce jsou postaveni pod zákon. Naopak, byrokrati i vládci si zvykli, že jsou nad zákonem, a to také proto, že až donedávna státní zastupitelství jejich trestné činy s vesecko-rampulovským rozmachem většinou zametala pod koberec.  Křičí-li premiér a ministr financí, že o složení vlády nebudou rozhodovat policejní plukovníci (a státní zástupci), je to přímé popírání legality, a tedy obhajování dosavadního ilegálního stavu. Pokud členové vlády páchají nebo kryjí zločiny, pak o jejich osudu musí rozhodovat "policejní plukovníci" a potažmo nezávislé soudy!

Problém je i s legitimností ustavování zákonů. Občané svoje zákonodárce legitimovali k tomu, aby utvářeli zákony ve prospěch obyvatelstva. Zákonodárci však podléhají tlakům a úplatkům tzv. lobbistů a vytvářejí zákony, případně alespoň mezery v zákonech, ve prospěch oligarchů. Zákonodárci rovněž neřeší věci podstatné, v našem případě zejména korupci a organizovaný zločin, ale věnují se věcem nedůležitým. I tím ztrácí naše politické uspořádání legitimitu a stát de facto přestává být státem.

Ještě jedna definice

Ve Wikipedii jsem nalezl ještě jednu alternativní definici státu:

Stát je trvalý organický svazek lidstva, jisté teritorium obývajícího, s jedinou vůlí a jedinou mocí nejvyšší, jehož úkolem je napomáhati dosažení všech životních úkolů lidu takto spojeného.

Na této definici je snad ještě názorněji vidět, že s naším státem není všechno v pořádku. Život a úkoly lidu totiž naše vládce zajímají jenom potud, pokud umožňují tento lid ještě víc sedřít z kůže, aby bylo víc peněz na úplatky a na úlitby vládcům a několika mocenským seskupením.

Ač nerad, ve světle výše uvedených okolností musím konstatovat, že náš stát je státem jenom formálně. De facto jím buď nikdy nebyl, nebo jím někdy v nedaleké budoucnosti být přestal.

V čem tedy žijeme?

Problémem našeho pseudostátu je, že se politické strany nevěnují politice, ale místo politiky pragmaticky politikaří a upřednostňují stranické zájmy před zájmy státu. Ztrácejí tak svoji legitimitu, a ačkoliv se stále nazývají politickými stranami, jsou spíše mafiánskými klany. Většinu své energie věnují promýšlení způsobů, jak obejít zákony a získat do stranických pokladen co nejvíce peněz. Provádějí to s arogancí a cynismem sobě vlastním, jak o tom svědčí odposlechy v kauze bývalého hejtmana Ratha. Jeho projev před poslaneckou sněmovnou je navíc dokladem toho, že "odklánění" veřejných peněz do stranických pokladen považují politici za něco naprosto normálního. A skutečně jde o jev naprosto běžný. Kdyby si policie důsledně posvítila na investiční politiku kteréhokoliv kraje, ministerstva, města, bude výsledek stejně tristní jako v případě středočeského hejtmana.

Ve smyslu teorie státu je možné činnost politických stran a byrokratů na všech úrovních považovat za ilegální. A ilegalita je typická pro činnost mafií. Mám-li tedy vyslovit svůj názor, v jakém společenském uspořádání žijeme, přikláním se k verzi, že žijeme v mafiánském pseudostátu. Rozhodující slovo v něm mají nejrůznější bossové, v jejichž prospěch pracují mafiánské klany pod rouškou politických stran. Vytvářejí pro ně účelové díry v zákonech, zajišťují jim předražené zakázky, z nichž jim zpětně plynou nezanedbatelné příjmy, prosazují jejich lidi do státních podniků a jejich prostřednictvím státní podniky vysávají. Peníze plynou přes mediální agentury, advokátní kanceláře, spřízněné firmy apod. opět do stranických pokladen i na osobní konta.

Vše se děje ilegálně a největší obavy panují z toho, aby mafiánům ve státních podnicích (ale i v politických stranách a byrokratickém aparátu) nebylo vidět pod prsty. Odtud pramení neochota takřka všech státních podniků a institucí zvěřejňovat výše platů a odměn vyplácených z našich peněz, účetnictví veřejných investic, podmínky a výsledky výběrových řízení apod. Všudypřítomná je snaha utajovat podmínky dodavatelských smluv, třeba pod záminkou obchodního tajemství. Myslím, že základní podmínkou pro firmy, které se ucházejí o veřejné zakázky, by měl být jejich souhlas se zveřejněním dodavatelských smluv. Snaha o působení v ilegálním přítmí usvědčuje aktéry na obou stranách státní kasy z mafiánských praktik.

A občan? Ten se do popředí zájmu mafiánských klanů dostává jenom tehdy, když je potřeba z něj vyždímat nějaké peníze, jinak zůstává v ústraní. Tedy s výjimkou předvolebních kampaní, kdy dostane pivo, párek a guláš, případně pár stovek za to, že vhodí do volební urny ten správný lístek. Smutná podívaná!

Jak z toho ven

Cesta k potření mafií, které zneužívají možnosti státu, existuje, ale je nesnadná a zdlouhavá. A obávám se, že se neobejde beze změn ústavy, což její nesnadnost a zdlouhavost ještě umocňuje.

V první řadě je nutné omezit moc politických stran (resp. mafiánských klanů). Píšu už poněkalikáté o tom, že rozhodně není nutné, aby se plýtvalo miliardami našich peněz před každými volbami. Skutečné politické strany potřebují peníze pouze na pronájmy přiměřených sídel svých sekretariátů, na přiměřené platy přiměřeného počtu svých zaměstnanců, na provozní náklady a rozumnou volební kampaň. Tyto výdaje by měly být pokryty pouze příspěvky jejich členů a každoročním státním příspěvkem. Nezbytný je zákaz přijímání jakýchkoliv darů. Získávání peněz do stranických pokladen formou darů je totiž prvotním činitelem a současně katalyzátorem korupce.

Změnou musí projít i volební systém, a to takovou, aby se do zastupitelstev i poslaneckých sborů dostávali kandidáti, které si zvolí občané, nikoliv ti, které na "volitelnou pozici" dosadí sama strana. Jednou z možností je zrušení pořadí na kandidátních listinách a volba poslanců pouze podle preferenčních hlasů, a to výběrem ze všech kandidátek. Zvoleni by byli kandidáti pouze podle množství preferenčních hlasů. Dalo by se uvažovat o nejrůznějších změnách – zavedení protestních hlasů, odvolatelnost poslanců apod. Za nejschůdnější cestu však považuji prohození systému voleb, tedy do poslanecké sněmovny volit většinovým systémem a do senátu systémem poměrného zastoupení.

Jsem si plně vědom toho, že prosadit jakékoliv ústavní změny není snadné, ale věřím, že v případě masivního veřejného tlaku by prosazeny být mohly. Jiná cesta k navrácení státu do rukou občanů asi není, pominu-li například vojenský převrat, který si dost dobře v poměrech EU nedovedu představit. Takže ještě jednou:

Pro to, aby "vláda věcí našich se k nám vrátila", je zapotřebí jasně definovaných celospolečensky akceptovaných požadavků a důsledného tlaku společnosti. Nic víc, a nic méně.

A hlavně: znovuobnovení mravních hodnot, kterého není možné dosáhnout jinak, než že se každý jeden z nás nebude chovat tak, jak nechce, aby se chovali druzí!

Závěr

Až se podaří omezit politickou moc ve prospěch legality, až se podaří potlačit zvůli vládců ve prospěch demokratické legitimity, až se podaří potlačit korupci na úroveň civilizovaných států, až donutíme politické strany, aby se věnovaly věcem veřejným, pak budeme moci s hrdostí hlásat, že žijeme opět v "našem státě", a navíc ve státě prosperujícím!

Nejsem odborník na státní právo. Moje návrhy jsou jenom hrubým nástinem a možná, že budou označovány za nereálné a idealistické. Ale nemají-li ideály ideologická centra, kterými by měly být politické strany, kdo jiný by je měl mít, než občan? Přijměte tedy tento text jako námět do diskuse, pro kterou už podle mého názoru nadešel nejvyšší čas!

PS:

Poté, co jsem napsal tento text, se mi dostala do rukou kniha Úsvit, v níž ekonom Pavel Kohout navrhuje radikální řešení včetně nové ústavy, na jejímž základě by došlo ke změně politického systému. Doporučuji k pozornému přečtení každému, komu není osud naší demokracie lhostejný.